www.PRAMENY.net občerstvení pro duši

Hry - kategorie

Zdravím z nových Pramenů, na stránkách ještě pracujeme takže vše ještě není úplně dokončené. Bohužel nebylo možné přenést hodnocení a komentáře ze staré verze, začínáme tedy nanovo.

Právě přítomno: 60 hostů a žádný člen

Místnost

: ***** (5, 1 Vote)

Ve stavu mezi bdělostí a sněním jsem se ocitl v místnosti. Nebylo tu nic pozoruhodného, až na stěnu zakrytou karotékou se spoustou zásuvek. Byla to taková ta kartotéka, co bývá v knihovnách, ve které jsou tituly a jména autorů řazeny podle abecedy. Ale tato kartotéka, která která sahala od podlahy až ke stropu a zdálo se, že se oběma směry táhne až do nekonečna, měla velmi odlišné nadpisy. Jak jsem se přibližoval ke stěně zásuvek, první nadpis, který upoutal mou pozornost, byl “Dívky, které se mi líbily.” Otevřel jsem zásuvku a začal jsem listovat kartami. Rychle jsem ji zavřel, ke svému zděšení jsem si uvědomil, že všechna jména, napsaná na kartách, znám.

A pak, aniž by mi to někdo řekl, jsem přesně věděl, kde to jsem. Tato místnost bez života se svými kartičkami byla katalogovým systémem mého života. Byly tu zapsány všechny mé skutky, malé i velké, v takových detailech, kterým se má paměť nemohla vyrovnat.

Když jsem začal náhodně otevírat zásuvky a zkoumat jejich obsah, narůstal ve mně pocit údivu a zvědavosti, spojeného s hrůzou. Některé z nich přinesly radost a milé vzpomínky; některé budily pocity hanby a lítosti tak intenzivní, že jsem se až ohlédl přes rameno, jestli se někdo nedívá. Spis nadepsaný “Přátelé” byl hned vedle spisu nazvaného “Přátelé, které jsem zradil.”

Byly tam tituly od obyčejných až po naprosto zvláštní. “Knihy, které jsem četl”, “Lži, které jsem řekl”, “Koho jsem utěšil”, “Vtipy, kterým jsem se smál”, Některé byly až legrační svou přesností: “Co jsem křičel na své bratry”. Jiné mi k smíchu vůbec nepřipadaly: “Věci, které jsem udělal ve zlosti”, “Co jsem si pro sebe mumlal na své rodiče”. Obsah zásuvek mne neustále překvapoval. Často tam bylo mnohem více karet, než jsem předpokládal. Často méně, něž jsem doufal.

Přemáhalo mne nesmírné množství toho všeho, co jsem v životě zažil. Je možné, že za dvacet let svého života jsem měl čas napsat každou z těchto tisíců nebo dokonce miliónů karet? Ale každá karta tuto pravdu potvrzovala. Každá byla napsána mým rukopisem. Každá byla podepsána mým podpisem.

Když jsem vytáhl zásuvku nadepsanou “Písně, které jsem poslouchal,” všiml jsem si, že zásuvka narostla, aby se do ní obsah vešel. Karty tam byly namačkané a přitom jsem ani po dvou až třech metrech nenarazil na konec zásuvky. Zavřel jsem ji s pocitem studu, ani ne tak kvůli kvalitě té hudby, ale spíš nad obrovským množstvím času, které tato zásuvka představuje.

Když jsem se dostal ke spisu “Chlípné myšlenky,” pocítil jsem, jak mi přeběhl mráz po zádech. Povytáhl jsem zásuvku jen o centimetr, nechtěl jsem se dozvědět, jak je dlouhá a vytáhl jsem jednu kartu. Zachvěl jsem se nad podrobností jejího obsahu. Dělalo se mi zle z pomyšlení, že takový okamžik byl zaznamenán.

Přemohl mě záchvat téměř zvířecí zuřivosti. Myslel jsem jen na jediné: “Tyhle karty nesmí nikdy nikdo vidět! Nikdo nesmí nikdy vidět tuhle místnost! Musím to zničit!” V bláznivém záchvatu zuřivosti jsem vyrval zásuvku z kartotéky. Na její velikosti teď už nezáleželo. Ale když jsem ji na jednom konci vzal a začal s ní mlátit o podlahu, nedokázal jsem vysypat jedinou kartu. V zoufalství jsem vytáhl jednu kartu jen abych zjistil, že je tvrdá jak ocel a že ji neroztrhnu.

Poražený a naprosto bezmocný jsem vrátil zásuvku do kartotéky. Opřel jsem se čelem o zeď a dlouze, sebelítostivě jsem si povzdechl. A pak jsem to uviděl. Titul zněl “Lidé, kterým jsem řekl o Bohu.” Držadlo bylo světlejší než ty ostatní, novější a téměř nepoužívané. Zatáhl jsem za ně a do dlaní mi vypadla malá zásuvka, ne delší než tři cetimetry. Karty, které byly uvnitř, bych dokázal spočítat na prstech jedné ruky.

A pak přišly slzy. Začal jsem plakat. Vzlyky tak silné, až mne rozbolel žaludek, otřásaly mým tělem. Padl jsem na kolena a plakal jsem. Plakal jsem hanbou, zdrcující hanbou z toho všeho. Řady zásuvek mi vířily před mýma uslzenýma očima. Nikdo se nesmí nikdy, nikdy dozvědět o této místnosti. Musím jí zamknout a schovat klíč.

Ale pak, když jsem si otřel slzy, jsem uviděl Jeho. Ne, prosím jen ne On. Ne tady. Kdokoli, jen ne Ježíš. Bezmocně jsem se díval, jak začal otevírat zásuvky a číst karty. Nemohl jsem unést pohled se na jeho reakci. A v té chvíli, kdy jsem se odvážil podívat se mu do tváře, jsem uviděl zármutek větší, než byl můj vlastní. Zdálo se, že jde intuitivně k těm nejhorším zásuvkám. Proč je musí číst všechny?

Konečně se obrátil a podíval se na mne. Díval se na mne s lítostí v očích. Ale byla to lítost, která ve mně nebudila zlost. Sklonil jsem hlavu, zakryl jsem si rukama tvář a začal jsem znovu plakat. Přišel ke mně a položil mi ruku na rameno. Mohl říct tolik věcí. Ale neřekl ani slovo. Jen plakal se mnou.

Potom vstal a šel znovu ke stěně se zásuvkami. Začal od jednoho konce místnosti, bral spisy jeden po druhém a začal na každé kartě psát své jméno přes mé.

“Ne!” Zakřičel jsem a běžel jsem k němu. Vše, co jsem dokázal říct, když jsem mu bral kartu z ruky, bylo: “Ne, ne”. Na těch kartách nemá být Jeho jméno. Ale bylo tam, napsáno červenou barvou tak sytou, tak tmavou a tak živou. Jméno Ježíš překrývalo mé jméno. Bylo napsáno jeho krví.

Zlehka si vzal kartu zpátky. Smutně se usmál a začal podepisovat karty. Asi nikdy nepochopím, jak to dokázal tak rychle, ale v příštím okamžiku jsem slyšel jak zavírá poslední zásuvku a vrací se ke mně. Položil mi ruku kolem ramen a řekl: “Je dokonáno.”

Vstal jsem a On mne vyvedl ven z místnosti. Na dveřích nebyl žádný zámek. Ještě tam jsou karty, které zbývá napsat.