Zařadil zpátečku a pneumatiky zběsile vystřelily Jaguára zpět na místo, odkud přiletěla cihla. Josh vyskočil z auta, chytnul chlapce a přitlačil ho na zaparkované auto. Křičel na dítě: “Co to mělo znamenat a kdo jsi? Co to tady vyvádíš?” A plnou parou pokračoval: “To je můj novej Jaguár, ta cihla, cos hodil, tě bude stát majlant. Proč jsi ji hodil?”

“Pane, prosím vás…. je mi to líto! Už jsem nevěděl, co mám dělat!” Prosil chlapec. “Hodil jsem tu cihlu protože nikdo nechtěl zastavit!” Slzy mu tekly po tvářích, když prstem ukázal za zaparkované auto. “Můj bratr, pane, sjel z obrubníku a vypadl z kolečkového křesla a já ho nedokážu zvednout. Pomohl byste mi ho prosím vás, zvednou spátky do křesla? Je zraněný a je pro mně moc těžký.”

Pohnut a beze slov se mladý ředitel zoufale snažil spolknout rychle rostoucí knedlík v krku. S námahou zvedl mladého muže zpátky do křesla, vzal svůj kapesník a otřel mu rány a škrábance a zkontroloval, jestli všechno bude v pořádku. Potom se díval, jak ho chlapec tlačí v kolečkovém křesle po chodníku směrem domů.

Byla to dlouhá cesta zpět k elegantnímu, černému, nablýskanému Jaguáru – dlouhá a pomalá cesta. Josh nikdy nespravil promáčklinu na dveřích svého Jaguára. Nechal ji tam, aby mu připomínala, že nechce jet životem tak rychle, aby na něj někdo musel hodit cihlu, aby si ho všimnul…... některé cihly jsou měkčí než jiné. Mějte cit pro cihly života, které se na vás/k vám řítí.